Zdravím Vás.

Mongolsko je moje zamilovaná země. Ve svém životě jsem měl možnost ji navštívit už dvakrát a pokaždé mě něčím překvapila. Dostal jsem se tam díky svému otci, pro kterého to byl velký splněný sen. Vždycky čítával v časopisech články o tajmenech, kupoval si videokazety od CK Ingol a vůbec se o to moc zajímal. Jeho zájem přešel i na mě. Nakonec jsem dopadl tak, že jsem v Mongolsku byl dvakrát a napsal jsem o něm bakalářskou práci s názvem  "Kulturně-historické  a přírodní atraktivity cestovního ruchu v Mongolsku", kterou můžu nepokrytě prohlásit za ojedinělou v celé České republice.

Díky tomuto zájmu a díky rodinné firmě jsme se tam mohli v polovině září 2002 vypravit. Přípravy trvaly celého půl roku. Nakoupit všechno potřebné vybavení, především prsačky, termo prádlo, batohy a hlavně rybařinu. Ani jeden z nás neměl dost silnou vláčku, abychom ji mohli vzít sebou na Selengu. Byla nám doporučována vláčka okolo 50 - 100 g nebo ještě těžší. Nakonec jsme pro konečnou radu a nakonec i koupi jeli k panu Královi, který je velký vláčkař a také rybářský cestovatel. Ten nám poradil pruty Beast Master, 2,7 m, 50 - 100 g, třídílné. Tehdy ty pruty byly absolutní novinkou. K nim jsme dokoupili velké navijáky Shimano s bojovou brzdou. Jak se později ukázalo, byla to špatná volba, navijáky byly velmi těžké a po celodenním nošení a nahazování vás bolelo rameno jako čert. Co se týče nástrah tak jsme kupovali hlavně woblery, twistery, rotační třpytky a další.

Přiblížil se den odjezdu. Do vybavení jsme dali cca 50 tis. korun a tak jsme byli plni očekávání nad úlovky velkých ryb v největší řece Mongolska a hlavní zdrojnici Bajkalského jezera, Selenge.

S námi letěl ješte Ivoš, tehdejší a možná i nynější primář gynekologie ve Zlínské nemocnici a v Mongolsku se k nám připojil i spolumajitel CK Ingol Pert Procházka. Cesta z Prahy do Moskvy a z Moskvy do Ulánbátaru proběhla bez větších problémů a prodlev. Na letišti v Ulánu nás už čekal Petr a Amra, zástupkyně Ingolu v Mongolsku. Ihned jsme byli odbaveni na místní linku do Mörönu, kterou jsme absolvovali ve staré AN 20, u které nebylo jisté, že svou cestu zvládne. Vše dopadlo dobře a my jsme asi po hodině a půl přistáli v Mörönu, nejchladnějším krajském městě v Mongolsku. Při výstupu a odbavení se nás ujal neznámý Mongol, který slyšel naši češtinu a rozpomněl si na svá studentská léta, které strávil v ČSSR. Pomohl nám s batožinou, což nám hodně pomohlo, protože k výdejnímu okýnku se nahrnulo celé letadlo a každý se dožadoval svého zavazadla. Problém nastal venku. Tam kde měli čekat naše auta i s průvodci a kuchařkami, byla jen step, vyprahlá jako naše hrdla po dlouhé cestě. Nakonec přijelo jedno auto a odvezlo některé z nás do města, kde jsme se dověděli, že druhé auto se porouchalo, takže ho ještě na dvoře improvizovaného domu spravovali. Nicméně asi po třech hodinách od příletu jsem nasedli do aut a vydali se směr Selenge do somonu (něco jako náš okres) Tosontsengel o velikosti 2050 m2 a 4200 obyvateli. Z Mörönu jsme v podstatě jeli po hlavní silnici do Ulánbátaru, který byl vzdálen asi 600 km, což představovalo asi 20 hodin autem. Průvodce nám dělal člověk více než povolaný, Daška. Byl to guvernér somonu Tosontsengel a znal svůj kraj na výbornou. Když jsme přijeli po asi 4 hodinách do tábora na břehu řeky, bylo již slunce poměrně nízko nad obzorem. Přesto jsme ještě vybalili své rybáské věci a šli poprvé v Mongolsku smočit své nové pruty a nástrahy. Voda to byla krásná, čistá, studená a poměrně velká. Nebylo snadné přebrodit na druhou stranu. Za první večer sme chytli jen asi 4 nebo pět velkých okounů, ale tajmena žádného. Okouny jsme si vzali a Ivoš připravil královskou večeři, které se jen tak něco nevyrovnalo. Také jsme se seznámili se svými soudsedy, které tvořili čtyři Francouzi, kteří však velmi dobře mluvili německy. S mongolským osazenstvem jsme se seznamovali průběžně celý pobyt :).

Jak šly přesně události po sobě, vám dnes už asi neřeknu, ale na to na co si povzpomínám to zde napíšu.

První den, plni očekávání, po dobré snídani, kávě a ranní toaletě, jsme se vydali autem asi 5 km po proudu řeky. Jen já, táta a Ivoš. Byli jsme připravení na vše co nás čeká. Složili jsme své pruty a vydali se do vody. Místo kde jsme poprvé zabrodili bylo klidné, hladina se skoro nehýbala. Po několika náhozech to přišlo. První záběr. Tahal jsem k sobě a tušil, že to tajmen nebude a jestli ano, tak velmi malý. Jaké bylo mé překvapení, když jsem z vody vytáhnul štiku okolo 70 cm. Byla to jedna z mých prvních štik, možná i úplně první. Pustil jsem ji zpět popošel kousek výše proti proudu a opět začal nahazovat. Mezitím chytil štiku i Ivoš a táta. Bylo to vyloženě štikové místo. Tohle je na Selenge příjemné. Je tady široká druhová obsádka ryb. Po chvíli přišel další záběr. Tentokrát byl však prut napnut zcela jinak. Bylo znát, že je to něco většího, ale ne tajmen. Jeho boj je divoký, výpady náhlé a skoky z vody fenomenální. Byla to opět štika, tentokrát však velká. Byla to moje první metrová štika. Krásný pocit, chytik tak krásnou a velkou rybu. Ten den jsem už měl skoro splněno. Stačilo jen chytit tajmena. Jenže příroda byla proti. Nechtěla vydat své nejvzácnéjší poklady. Stav vody byl nízký, voda byla relativně teplá a počasí bylo vyloženě letní. Horší počasí na lov tajmena si ani nelze představit. Proto všem kdo se chystají do Mongolska doporučuji, aby vybírali mezi termíny, které začínají od poloviny září. V té době přichází to správné počasí na tajmeny. Ráno když jdete k vodě prorážíte podrážkami bot led, studený vítr vás řeže do tváře a je spíše polojasno. V té chvíli začínají tajmeni útočit na vše co se ve vodě pohne. Musí nabrat sílu na mongolskou zimu, která může být velmi krutá a může stát člověka či zvíře i život. Teploty zde v údolích padají až k -50°C. Zimy jsou zde mrazivé a suché. Často nenapadne ani sníh a když ano tak velmi málo.

Opět jsme nachytali okouny na večeři a vraceli se postupně směrem k táboru, který už byl velmi blízko. Sporadicky jsme prohazovali vodu, jestli se náhodou nějaký červeno ocasý nesplete. Najednou přišel záběr. Nebylo to nic velkého, ale nebyla to ani štika a ani okoun. Nakonec jsem ke břehu přitáhl malého tajmena okolo 60 cm, mého prvního v životě. Byl krásně vybarvený. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Krásné odstíny které šly od hnědé přes fialovou až po cihlově červenou na ocasní ploutvi. Samozřejmě putoval zpátky. Jestli ho od té doby nikdo nechytil tak má dnes už určitě přes metr.

Teď trochu odběhnu od tématu. Několikrát jsem četl v diskuzích, proč že Mongolové neloví a nekonzumují ryby. Také jsem si tam přečetl, že je to díky tomu, že jsou pod vlivem náboženství, které se jmenuje šamanismus. To může být pravda, ale šamanismus v Mongoslku vyznává asi 1% obyvatel a spíše ještě méně. Šamanisté jsou například tzv. Catánové, kteří žijí v okolí Hovsgolského jezera v severní části Mongolska v kraji Hovsgol. Jsou to chovatelé sobů a žijí, na rozdíl od většinového obyvatelstva, v týpí podobném stanu. Předpokládá se, že jurta se postupem času vyvinula právě z týpí. Pouze u Catánů zůstalo toto obydlí zachováno. Hlavním důvodem, proč Mongolové neloví a nejedí ryby, je jiné nábožeství. Mnohem rozšířenější buddhistický lámaismus, který zakazuje jíst cokoliv z vody a ze vzduchu. Lidé mohou jíst jen to co vypěstují nebo odchovají na zemi. Proto je Mongoslko pastevecká země. Půda nebyla dostatečně úživná, aby se usadili na stálo a chov stád dobytka přesně vyhovovalo jejich kočovnému životu. Dnešní moderní Mongolové začínají objevovat rybolov. Ten se rozšířil především v Ulánu, kde ho provozuje stále více lidí, ale spíše jako odpočinkovou záležitost, než kvůli masu z ryb. I obchody s rybářským vybavením se objevují stále častěji. Na venkově je však situace odlišná. Ryby se zde vůbec nechytají a když ano tak na řece Selenge, u které je velká frekvence lidí a turisti i rybáři je zde začínají kazit. Já sám sem byl svědkem, jak nám chtěli mongolští chlapci, tak kolem 15 let, prodat ulovenou štiku. Vyrábějí si podomácku dělané plandavky, které vážou na šňůry kdo ví z čeho, ale problémem jsou háčky. Proto každého rybáře zapovídám. NEDÁVEJTE JIM NÁSTRAHY!!! Ty svádí Mongoly, aby nás napodobovali, ale jaké škody můžou způsobit si neuvědomují. Toť vše k mongolským rybářům.

Pokračování příště.

Komentář ke článku (0)