Kontakt

Místo pro Vaše kontaktní údaje.

Mongolsko - postřehy a vyprávění z mých cest - část 2.

1.7.2009 NOVINKA Přívlač, Trvalý odkaz









Další den jsme se vydali, nyní už všichni čtyři, dolů po proudu Selegy, asi 7 km. Dojeli jsme autem k místu, kde přes řeku vede elektrické vedení a zde jsme také přebrodili. Stav vody v řece dovoloval přebrození řeky na mnoha místech. Ovšem podle Petra Procházky to byl docela výjímečný stav, protože v jiných letech bylo brození dost velkým problémem. I tehdy jsme měli k dispozici raft abychom se případně dostali z jednoho břehu na druhý, ale ani jednou jsme této možnosti nevyužili. Řeka mezi námi a místem kam jsme dojeli, tvořila desítky ramen, říček a meandrů. Vypadala tady jako delta řeky, která se má po pár kilomerech vlévat do moře. To skýtalo mnoho možností a mnoho zajímavých míst. Než jsme došli na místo odkud jsme začali chytat ušli jsme asi ještě 1,5 km. Bohužel ryby byly k našim nástrahám zcela netečné. Kdo ví se ten rok v Mongolsku dělo, že tam byly tak nepříznivé podmínky. Objevili jsme však jedno překrásné místo s hlubokým proudkem, ve kterém jsme chytali jednoho lenoka za druhým. Nejmenší měl asi 30 cm největší pak dobrých 60 cm. Dohromady jsme na tom místě nachytali asi 40 pstruhů a vydali se dál. Den to nebyl příliš úspěšná, co se týče tajmenů, jen můj táta chytil jednoho malého asi kolem 40 cm. Večer jsme přemýšleli jak na ně vyzrát. Přece není možné, aby se před námi stále skrývali nebo aby byli už tak zkušení, že jednoduše naše nástrahy nechtěli.

Bylo rozhodnuto. Další dny zkusíme lov na mrtvou rybku. Proto jsme se vydali, spolu s našimi mongoslkými průvodci, na lov tzv. čapaků. Byla to rybka podobná naší oukleji. Obstoupili jsme malý zarostlý potok a začali je nahánět do připravených nádob. Chytli jsme jich asi 20 a tak jsme je mohli vyzkoušet v řece. Rybky to sice byly hezké, ale na prutu toho moc nevydržely. Stačilo několik náhozů a byly potrhané a nedalo se s nimi dále házet. Jediný pořádný úlovek, který jsme na ně chytil byla moje druhá metrová štika, kterou jsem vytáhnul z docela silného proude na večer, když tam lovila.

Přestali jsme věřit, že chytíme pořádného tajmena. Naši sousedé, Francouzi, si vedli mnohem lépe. Měli chycené asi dva tajmeny přes metr. Nezbývalo než se dále snažit a mrskat vodu. Počasí nám nepřálo. Pořád bylo teplo, slunečno a voda měla asi 10 - 12 °C, což je poměrně hodně. Do Selengy se tajmeni stahují přes zimu z menších toků. Tento tah však ještě nezačal. Také jejich hlad nebyl takový, jaký bývá před zimou. To všechno byly důvody proč se nám ne a ne dařit.

Zajímavý byl náš výlet na řeku Čulut, což je jedna ze čtyř řek, které se stékají a vytvářejí Selengu. Další jsou Delger Mörön, Ider a Bugsev. Řeka Čulut je menší horská řeka, která se stéká s Iderem a ten po pár kilomerech s Delger Mörönem. Jeli jsme na Čulut, v přesvědčení, že tady budou. Voda i řeka to byly nádherné. Rád bych ji viděl i více proti proudu. Z našeho tábora jsme jeli asi 2 hod k přívozu přes Selenge a potom přes horský hřeben, který mohl mít výšku okolo 1800 m.n.m. Chytali jsme celý den, ale kromě krásných lenoků, jsme opět nechytili žádného tajmena. Nakonec nás od řeky vyhostil místní úředník, který o rybářské výpravě do jeho oblasti nic nevěděl. Samozřejmě jsme tam neměli co dělat. Neměli jsme potřebné licence a povolení. Vrátili jsme se tudíž zpět do tábora a přemýšleli, kam se vydáme zítra. Mnoho možností jsme už neměli. Petr rozhodl, že se on a Ivoš pojedou podívat do spodního tábora Ingolu, který byl v somonu Ih-Uul a my pojedeme s nimi, přičemž nás vysadí u přívozu, kde budeme chytat celý den a oni nás na zpáteční cestě vyzvednou. Kdybysme raději zůstali v táboře.

Vyrazili jsme brzy ráno. Měli jsme před sebou dlouhou cestu asi 60 - 70 km, což v Mongolsku znamená dobré 3 hodiny cesty, což se nakonec potvrdilo. Petr s Ivošem mě a tátu nechali na břehu Selenge u přívozu a jeli dále do dolního kempu. S tátou jsme tedy začali prochytávat hlubokou vodu která byla nad přívozem. Mě se podařilo chytit "pouze" tajmena, který měl asi 60 cm. Jinak nic. Začali jsme přemýšlet nad návratem, ale jak se chcete spojit s někým kdo je kdo ví kde. Šli jsme tedy zpátky k přívozu. Začal foukat silný vítr a auto s našimi společníky zatím nikde. Začal jsem mít trochu obavy. Přemýšlel jsem co by bylo kdyby jsme tady museli zůstat přes noc. Přemýšlel jsem nad tím jak půjdeme do nejbližší jurty a tam je můj otec lámanou ruštinou požádá o nocleh a trochu jídla. Byl by to jistě zážitek. Z mého rozjímání mě vyvedl až zvuk našeho UAZe. Byl jsme opravdu rád že je opět vidím. Petr byl dle očekávání zcela pod obraz a Ivoš k tomu taky neměl daleko. Již brzy měli oba vystřízlivět. Auto jsme postavili na přívoz a čekali, že nás převozník dopraví na druhou stranu. Jenže sme se stále nemohli odlepit od břehu. Vítr vál tak silně, že přívoz, který byl tvořen dvěma železnými trupy svázanými k sobě, se ani nehnul. Jak mile se nám podařilo odrazit a uplavat několik metrů, vítr nás přemohl a my zamířili zpět ke břehu. Princip celého přívozu spočíval v nataženém silném ocelovém lanu, na kterém bylo na pohybllivém jezdci připevněno další slabší ocelové lanko, které nás mělo postupným tažením dostat přes Selengu. Bohužel se zrovna v nejnevhodnější chvíli roztrhlo ve dví a tak jsem i s převozníkem musel skočit do těch trupů a s tím krátkým lankem se pokusit dostat na druhou stranu. Můj otec byl u kormidla a Ivoš s Petrem se tam pomáhali co to dalo a jak se dalo. Po asi hodinovém boji s větrem a proudem se nám podařilo řeku překonat. Byla už skoro noc a my jsme před sebou měli celou cestu zpět do tábora. Kdyby řídil někdo z nás tak určitě dojedeme až k Hövsgölskému jezeru. Naštěstí řídil náš průvodce Daška a ten zná svůj kraj dokonale. Bezpečně, bez značek, bez orientačních bodů nás dovezl až do tábora. Všichni jsme mu moc děkovali a byli mu vděční.

Pokračování příště.

Průměrná známka: žádná

Komentář ke článku (0)

Mongolsko - postřehy a vyprávění z mých cest - část 1.

26.6.2009 NOVINKA Přívlač, Trvalý odkaz









Zdravím Vás.

Mongolsko je moje zamilovaná země. Ve svém životě jsem měl možnost ji navštívit už dvakrát a pokaždé mě něčím překvapila. Dostal jsem se tam díky svému otci, pro kterého to byl velký splněný sen. Vždycky čítával v časopisech články o tajmenech, kupoval si videokazety od CK Ingol a vůbec se o to moc zajímal. Jeho zájem přešel i na mě. Nakonec jsem dopadl tak, že jsem v Mongolsku byl dvakrát a napsal jsem o něm bakalářskou práci s názvem  "Kulturně-historické  a přírodní atraktivity cestovního ruchu v Mongolsku", kterou můžu nepokrytě prohlásit za ojedinělou v celé České republice.

Díky tomuto zájmu a díky rodinné firmě jsme se tam mohli v polovině září 2002 vypravit. Přípravy trvaly celého půl roku. Nakoupit všechno potřebné vybavení, především prsačky, termo prádlo, batohy a hlavně rybařinu. Ani jeden z nás neměl dost silnou vláčku, abychom ji mohli vzít sebou na Selengu. Byla nám doporučována vláčka okolo 50 - 100 g nebo ještě těžší. Nakonec jsme pro konečnou radu a nakonec i koupi jeli k panu Královi, který je velký vláčkař a také rybářský cestovatel. Ten nám poradil pruty Beast Master, 2,7 m, 50 - 100 g, třídílné. Tehdy ty pruty byly absolutní novinkou. K nim jsme dokoupili velké navijáky Shimano s bojovou brzdou. Jak se později ukázalo, byla to špatná volba, navijáky byly velmi těžké a po celodenním nošení a nahazování vás bolelo rameno jako čert. Co se týče nástrah tak jsme kupovali hlavně woblery, twistery, rotační třpytky a další.

Přiblížil se den odjezdu. Do vybavení jsme dali cca 50 tis. korun a tak jsme byli plni očekávání nad úlovky velkých ryb v největší řece Mongolska a hlavní zdrojnici Bajkalského jezera, Selenge.

S námi letěl ješte Ivoš, tehdejší a možná i nynější primář gynekologie ve Zlínské nemocnici a v Mongolsku se k nám připojil i spolumajitel CK Ingol Pert Procházka. Cesta z Prahy do Moskvy a z Moskvy do Ulánbátaru proběhla bez větších problémů a prodlev. Na letišti v Ulánu nás už čekal Petr a Amra, zástupkyně Ingolu v Mongolsku. Ihned jsme byli odbaveni na místní linku do Mörönu, kterou jsme absolvovali ve staré AN 20, u které nebylo jisté, že svou cestu zvládne. Vše dopadlo dobře a my jsme asi po hodině a půl přistáli v Mörönu, nejchladnějším krajském městě v Mongolsku. Při výstupu a odbavení se nás ujal neznámý Mongol, který slyšel naši češtinu a rozpomněl si na svá studentská léta, které strávil v ČSSR. Pomohl nám s batožinou, což nám hodně pomohlo, protože k výdejnímu okýnku se nahrnulo celé letadlo a každý se dožadoval svého zavazadla. Problém nastal venku. Tam kde měli čekat naše auta i s průvodci a kuchařkami, byla jen step, vyprahlá jako naše hrdla po dlouhé cestě. Nakonec přijelo jedno auto a odvezlo některé z nás do města, kde jsme se dověděli, že druhé auto se porouchalo, takže ho ještě na dvoře improvizovaného domu spravovali. Nicméně asi po třech hodinách od příletu jsem nasedli do aut a vydali se směr Selenge do somonu (něco jako náš okres) Tosontsengel o velikosti 2050 m2 a 4200 obyvateli. Z Mörönu jsme v podstatě jeli po hlavní silnici do Ulánbátaru, který byl vzdálen asi 600 km, což představovalo asi 20 hodin autem. Průvodce nám dělal člověk více než povolaný, Daška. Byl to guvernér somonu Tosontsengel a znal svůj kraj na výbornou. Když jsme přijeli po asi 4 hodinách do tábora na břehu řeky, bylo již slunce poměrně nízko nad obzorem. Přesto jsme ještě vybalili své rybáské věci a šli poprvé v Mongolsku smočit své nové pruty a nástrahy. Voda to byla krásná, čistá, studená a poměrně velká. Nebylo snadné přebrodit na druhou stranu. Za první večer sme chytli jen asi 4 nebo pět velkých okounů, ale tajmena žádného. Okouny jsme si vzali a Ivoš připravil královskou večeři, které se jen tak něco nevyrovnalo. Také jsme se seznámili se svými soudsedy, které tvořili čtyři Francouzi, kteří však velmi dobře mluvili německy. S mongolským osazenstvem jsme se seznamovali průběžně celý pobyt :).

Jak šly přesně události po sobě, vám dnes už asi neřeknu, ale na to na co si povzpomínám to zde napíšu.

První den, plni očekávání, po dobré snídani, kávě a ranní toaletě, jsme se vydali autem asi 5 km po proudu řeky. Jen já, táta a Ivoš. Byli jsme připravení na vše co nás čeká. Složili jsme své pruty a vydali se do vody. Místo kde jsme poprvé zabrodili bylo klidné, hladina se skoro nehýbala. Po několika náhozech to přišlo. První záběr. Tahal jsem k sobě a tušil, že to tajmen nebude a jestli ano, tak velmi malý. Jaké bylo mé překvapení, když jsem z vody vytáhnul štiku okolo 70 cm. Byla to jedna z mých prvních štik, možná i úplně první. Pustil jsem ji zpět popošel kousek výše proti proudu a opět začal nahazovat. Mezitím chytil štiku i Ivoš a táta. Bylo to vyloženě štikové místo. Tohle je na Selenge příjemné. Je tady široká druhová obsádka ryb. Po chvíli přišel další záběr. Tentokrát byl však prut napnut zcela jinak. Bylo znát, že je to něco většího, ale ne tajmen. Jeho boj je divoký, výpady náhlé a skoky z vody fenomenální. Byla to opět štika, tentokrát však velká. Byla to moje první metrová štika. Krásný pocit, chytik tak krásnou a velkou rybu. Ten den jsem už měl skoro splněno. Stačilo jen chytit tajmena. Jenže příroda byla proti. Nechtěla vydat své nejvzácnéjší poklady. Stav vody byl nízký, voda byla relativně teplá a počasí bylo vyloženě letní. Horší počasí na lov tajmena si ani nelze představit. Proto všem kdo se chystají do Mongolska doporučuji, aby vybírali mezi termíny, které začínají od poloviny září. V té době přichází to správné počasí na tajmeny. Ráno když jdete k vodě prorážíte podrážkami bot led, studený vítr vás řeže do tváře a je spíše polojasno. V té chvíli začínají tajmeni útočit na vše co se ve vodě pohne. Musí nabrat sílu na mongolskou zimu, která může být velmi krutá a může stát člověka či zvíře i život. Teploty zde v údolích padají až k -50°C. Zimy jsou zde mrazivé a suché. Často nenapadne ani sníh a když ano tak velmi málo.

Opět jsme nachytali okouny na večeři a vraceli se postupně směrem k táboru, který už byl velmi blízko. Sporadicky jsme prohazovali vodu, jestli se náhodou nějaký červeno ocasý nesplete. Najednou přišel záběr. Nebylo to nic velkého, ale nebyla to ani štika a ani okoun. Nakonec jsem ke břehu přitáhl malého tajmena okolo 60 cm, mého prvního v životě. Byl krásně vybarvený. Nemohl jsem se na něj vynadívat. Krásné odstíny které šly od hnědé přes fialovou až po cihlově červenou na ocasní ploutvi. Samozřejmě putoval zpátky. Jestli ho od té doby nikdo nechytil tak má dnes už určitě přes metr.

Teď trochu odběhnu od tématu. Několikrát jsem četl v diskuzích, proč že Mongolové neloví a nekonzumují ryby. Také jsem si tam přečetl, že je to díky tomu, že jsou pod vlivem náboženství, které se jmenuje šamanismus. To může být pravda, ale šamanismus v Mongoslku vyznává asi 1% obyvatel a spíše ještě méně. Šamanisté jsou například tzv. Catánové, kteří žijí v okolí Hovsgolského jezera v severní části Mongolska v kraji Hovsgol. Jsou to chovatelé sobů a žijí, na rozdíl od většinového obyvatelstva, v týpí podobném stanu. Předpokládá se, že jurta se postupem času vyvinula právě z týpí. Pouze u Catánů zůstalo toto obydlí zachováno. Hlavním důvodem, proč Mongolové neloví a nejedí ryby, je jiné nábožeství. Mnohem rozšířenější buddhistický lámaismus, který zakazuje jíst cokoliv z vody a ze vzduchu. Lidé mohou jíst jen to co vypěstují nebo odchovají na zemi. Proto je Mongoslko pastevecká země. Půda nebyla dostatečně úživná, aby se usadili na stálo a chov stád dobytka přesně vyhovovalo jejich kočovnému životu. Dnešní moderní Mongolové začínají objevovat rybolov. Ten se rozšířil především v Ulánu, kde ho provozuje stále více lidí, ale spíše jako odpočinkovou záležitost, než kvůli masu z ryb. I obchody s rybářským vybavením se objevují stále častěji. Na venkově je však situace odlišná. Ryby se zde vůbec nechytají a když ano tak na řece Selenge, u které je velká frekvence lidí a turisti i rybáři je zde začínají kazit. Já sám sem byl svědkem, jak nám chtěli mongolští chlapci, tak kolem 15 let, prodat ulovenou štiku. Vyrábějí si podomácku dělané plandavky, které vážou na šňůry kdo ví z čeho, ale problémem jsou háčky. Proto každého rybáře zapovídám. NEDÁVEJTE JIM NÁSTRAHY!!! Ty svádí Mongoly, aby nás napodobovali, ale jaké škody můžou způsobit si neuvědomují. Toť vše k mongolským rybářům.

Pokračování příště.

 

Průměrná známka: 2,33

Komentář ke článku (0)

Dva zlomené pruty a jeden pokus o muškaření s tím torzem

15.6.2009 NOVINKA Různé, Trvalý odkaz

Zdravím vás,

stala se mi nepříjemná věc a možná mi poradíte co sem sakra udělal špatně.

Před dvěma týdny jsem si chtěl vyjít na ryby. Vzal jsem si svoji oblíbený ultralehký přívlačový prut Shimano Catana a říkal jsem si, že půjdu prověřit potok co teče kolem naší vesnice, Juhyně. I když je to hodně malá voda a zarostlá, tak právě s malou vláčkou to bylo bez problémové. Chytil jsem tam loni několik okounů, tak jsem si říkal, že je zkusím znova. Měl jsem nakoupené nové twistery a smáčka, se kterým jsem nikdy nechytal a tak sem se moc těšil, že něco chytím a třeba i donesu domů (okouna). Dojel jsem k nám na hřiště TJ kde jsem odstavil auto a šel do kufru kde byl volně ložený můj prut. Co se však nestalo, když jsem vytahoval vestu, tak se mi do ní zachytil twistr, který byl navázaný na Cataně a je možné že v té chvíli se to stalo, ale moc tomu nevěřím. Vyhákl jsem se oblékl vestu a vzal prut do ruky. Avšak něco se mi nezdálo, najednou mi to došlo. Špička mého prutu byla ulomená asi v 5 cm od vrchu. Tak jsem to nasraně vrátil do kufru, nasedl do auta a jel jsem domů. Tam jsem dlouho přemýšlel, co se sakra stalo. Rok starý prut. Že by ty přesuny v autě? Něco na něj spadlo. Hodně mě to mrzí. Snad to půjde spravit, ale kdo ví jaké bude mít vlastnosti.

Minulý pátek jsem byl po pracovním týdnu, už tak nadržený na vodu, že jsem si vzal svého muškaře a opět se vydal na Juhyň, vyzkoušet, jestli něco přijde. Pro muškaření je to extrémně složitý terén. Zarostlé břehy, stromy ve vodě, větve visí nízko nad korytem. No pro mušku nic moc. Mám s tím však už své zkušenosti a často tam používám valivé hody, které nevyžadují moc místa a udělají spoustu práce. Opět jsem dojel na naše hřiště obul si broďáky, vestu, podběrák a vezmu udici. Za pochodu ji skládám, zatím je vše v pořádku. Obhlédl jsem vodu a vyhlédl jsem si volnější prostor abych mohl lépe nahodit do malého proudku, který by mohl skrývat v kamenech a zatopenýách kořenech nejedno překvapení. Odháknu mušku, vytahuju šňůru z navijáku a najednou křup a horní díl byl ve dví. V tu chvíli by se vě mě krve nedořezalo. Můj milovaný muškař, který jsem měl snad 8 nebo 9 let byl najednou na tři díly, které však nešly složit. Byl jsem ve vodě, tak jsem složil prut, stáhl šňůru schoval mušku a přemýšlel jsem co teď . Domů se mi nechtělo, ale chytat se zlomeným prutem by byla bláhovost. Tak sem si řekl, že se půjdu podívat, jak potok vypadá po roce co sem tam nebyl. Jestli někde něco sbírá, no prostě zrekognoskovat terén. Došel jsem pod malý splávek nad kterým byla táhlá tůňka a v ní kolečko na kolečku. Otázka je co to bylo za ryby. Vsázím na lipany, protože vím, že tam jsou (kdysi jsem tam chytil svého největšího, který měl 30 cm přesně). Byl jsem z toho tak zblblý, že sem znovu dal naviják na prut protáhl šňůru s návazcem torzem mého prutu a pokusil se chytat. Když jsem se náhodou docela dobře trefil, což nebylo vůbec jednoduché (tvrdý prut, bez 40 cm špice a bez akce), tak ryby reagovaly dobře. O mušku se zajímaly, ale s tím "prutem" nešlo zaseknout a možná jsem měl i velkou mušku. Tak jsem to asi po dvaceti náhozech a pěti násobném sundávání mušky ze stromu, jsem to vzdal a odešel směr auto. Začínala bouřka a ve vzduchu bylo cítit, že bude pršet jako z konve. Když jsem se potom doma díval co se stalo, tak jsem asi našel místo, kde byl poškozený blank a v tom byl problém. Stačila malá zátěž a prut by stejně prasknul. Možná by mě více mrzelo, kdyby na něm byla pěkná ryba.)

Nu co s tím, tohle je asi osud a nebo jenom smůla. Měl jsem být opatrnější a pruty v autě vozit v tubusu, který se mi však nevleze do kufru. Vláčka si půjde spravit, ale muškař je zřejmě ztracen. Snad budu mít brzy volné finanz, abych si mohl koupit nového.

Petru zdar a ať se vám daří více než mě.

Mirek N.

Průměrná známka: 1,00

Komentář ke článku (0)

Rybaření na Alandech

10.6.2009 NOVINKA Přívlač, Trvalý odkaz




Zdravím Vás,

už několikrát jsem si založil blog na internetu, ale psaní mi nikdy moc dlouho nevydrželo. Možná že jsem nepsal o věcech, kterým rozumím a které mám rád. Proto jsem se rozhodl, založit si blog tady na rybářském serveru, protože rybařinu miluju a snad ji i docela rozumím.

Takže moje první cesta na Alandy probíhala jako služebka z cestovní kanceláře kde pracuji (, aby to nebylo bráno jako komerční blog, nebudu zmiňovat její, ani nijaké podrobnosti, které by se k tomuto vztahovaly). Aby jsme ušetřili co nejvíce času rozhodli jsme pro leteckou přepravu a to z Ostravy do Prahy a z Prahy do Stockholmu. Tam jsme si půjčili auto a vyrazili směr trajekt v Grisslehamnu, odkud vyjíždí společnost Eckerö linjen. Trajekt jsme měli zarezervovaný přes internet, ale možná by to ani nebylo třeba (i když jak sem později zjistil, tam bylo opravdu hodně lidí i aut a trajekt byl plný k prasknutí). Poprvé jsem se tak projel na velké lodi a byl to pro mě docela zážitek. Cesta trvala 2 hodiny, které jsem většinou strávil na horní palubě, kde jsem se vyhříval na slunci a podřimoval. Poté co jsme dorazili na ostrov Eckerö, vyrazili jsme směr ostrov Lumparland, což je na druhé straně hlavního souostroví, kde jsme měli smluvené ubytování. Po příjezdu do kempu jsme zjistili, že zdejší úroveň je katastrofální a chtěli okamžitě odjet, ale už bylo pozdě hledat něco jiného. Takže jsme zůstali a dokonce si i na pár hodin jeli zarybařit. Kvalita lodí byla taky pochybná, což se potvrdilo při návratu, kdy nám vypověděl službu 5 koňový motor a my museli asi 500 m dopádlovat. Bylo rozhodnuto, příští den přesun.

Ráno jsme se sbalili, zaplatili co po nás chtěli a odjeli směr Mariehamn, hlavní město Aland. Chtěli jsme se podívat do místního info centra, pobrat nějaké propagační materiály a koupit pořádnou mapu Aland. Po cestě do centra jsme také našli rybářský obchod, ve kterém měli vše na co ste si dokázali vzpomenout. Mít více peněz, tak jsem z tama odešel s plnýma taškama. Poté jsme jeli nakoupit jídlo do místního největšího marketu, který se nachází těsně za Mariehamnem směrem na Getu a Finström. Kolem jedné hodiny jsme dorazili do kempu v oblasti Hammarland. Je to krásný a udržovaný kemp s 4* chatami. Po prohlídce jedné z nich jsme se rozhodli zůstat tady pro další tři noci. Počasí nám nepřálo, protože nebylo nijak teplo a bylo hodně větrno, tak jsme se rozhodli jet na průzkum okolí a prohlédnout si nějaké kempy. Večer po návratu nemohl chybět panáček slivovice a pár pivek a v pozdních hodinách jsme ulehli do postelí.

Ráno bylo počasí ještě horší. Pršelo, bylo větrno a zima. Byla sobota a já měl domluvených po ostrově několik obchodních schůzek, takže jsme vyrazili na další obchodní prohlídku ostrova. Večer jsme se vrátili notně unavení, ale počasí se vylepšilo, vyjasnilo se a to slibovalo, že další den strávíme na vodě.

Ráno jsme sice vstali o něco později, než jsme chtěli, ale nakonec jsme se úspěšně vypravili na loď, která byla dle mého kolegy: "Nejlepší kterou tady kdy měl." Měla spoustu úložného prostoru, což bylo velice praktické a pro rybařinu neocenitelné. Měl jsem sebou velký foťák a kameru, jen jsem doufal, že žádná z těchto věcí neskončí na dně průvlivu ve kterém jsme chytali. Tento průliv je mezi částí Hammarland a ostrovem Eckerö na západě souostroví. Můj kolega to tady znal velmi dobře, protože na tomto revíru chytal po několikáté, tudíž znal dobrá místa. On chytal na jemný prut asi 10 - 20g, ale já si vzal moji nejtěžší vláčku, se kterou jsem byl dvakrát v Mongolsku a to jsem neměl dělat. Je to Shimano BeastMaster 50 - 100 g a na tyto vody je zbytečně těžká. I pokud bych měl nějaké záběry tak bych je necítil. Možná i proto můj kolega chytal jednu štiku za druhou (sice byly menší, ale i ty se počítají) a já stále nic. Zkoušel jsem různé nástrahy, které jsem měl u sebe, ale ryba stále nepřicházela. Začínal jsem být trochu nervózní a naštvaný. Kolega používal Rapalu Husky Jerk v modro oranžové barvě, která perfektně zabírala. Já sem se po asi hodinovém mrskání vody rozhodl vyzkoušet Rapalu Original, 18 cm, barva FT. Tato barva je mojí nejúspěšnější a tak jsem vsadil vše na tohoto woblera. Když jsme dojeli na místo, kterému můj kolega říkal Kačena, kde avizoval výskyt velkých štik, byl můj wobler již připraven na akci. Po asi čtvrt hodině rybařiny to přišlo. Záběr velké štiky. Už když jsem ji zasekl bylo znát, že to není žádný drobek. Škoda jen že byla tak líná, že skoro nebojovala o svoji svobodu. Nemám zkušenosti s vytahováním ryb z loďky a k tomu ještě tak velkých a tak mi to chvíli trvalo. Když už jsem ji dostal do lodi a zapózoval pro první foto, vysmekla se a trojháček mi způsobil několik zářezů, ale nic vážného. Z vlastní zkušenosti tedy můžu doporučit dávejte si na to pozor. Štika měla přes 90 cm (samozřejmě můj metr zůstal v chatce, ale odměřil jsem si ji jinak a doma to už jen zkontroloval) a vážila okolo 6 kg. Byla v dobré kondici i když po tření byla zesláblá. Po nezbytných fotkách a videu. Jsem ji pustil zpátky na svobodu. Po této krásné štice se mi podařilo chytit ještě jednu menší, dokonce na stejného woblera. Můj kolega jich nachytal ještě spoustu. Jejich průměrná velikost byla kolem 50 - 60 cm. Největší měla asi 70 cm. Po úspěšném lovu jsme se vrátili domů a těšili se na další den.

Ráno jsme se rozloučili s paní Anderssonovou, protože chatka byla pro další dny rezervována a vyrazili směr Finström do dalšího kempu. Už ráno bylo znát, že dnešek bude úlně jiný než předcházející dny. Nebe bylo jak po vymetení a i vítr se uklidnil. Nebylo to dobré znamení pro dnešní rybařinu. Jak známo, takové počasí rybí aktivitě moc nesvědčí. Potom co jsme se ubytovali v naší 4* chatce, jsme pobrali rybařinu a vyrazili k lodím. Od provozovatele jsme si půjčili loď s 10 koňovým motorem a vyrazili objevovat nový revír. Ten je mnohem menší, než na jakém jsme byli den předtím, ale zase má větší podobnost s našimi podmínkami, je soukromý a i zde je mnoho zajímavých míst porostlých vodními rostlinami, kde se štiky rády ukrývají. Možná jsme byli trochu zmlsaní z předešlého dne, a proto když se nám na jednom místě nedařilo nic chytit do čtvrt hodiny, vyrazili jsme na další místo. Takto probíhalo skoro célé dopoledne, kdy jsme stačili tímto způsobem objet celý revír (pravda s 10 koňma ve vrtuli to nebyl takový problém). Kolem poledne jsme se vrátili zpátky do kempu, protože můj kolega si zapomněl připravený oběd. Na molu jsem si promluvil s majitelem a ten mi potvrdil to co mi bylo jasné od začátku. Bylo špatné počasí na ryby. Horko, skoro bezvětří a také to byla výrazná změna oproti minulým dnům. Poté co se můj kolega vrátil i s obědem jsme vyrazili na jeden konec revíru, kde jsme zajeli na přídí na břeh do alespoň malého stínu a dali si něco k jídlu. Jak jsme se později dozvěděli z teploměru na chatce, bylo ve stínu 28 oC. Po půl hodince odpočinku jsme si řekli, že to ještě zkusíme. Já jsem viděl přes polarizačky během dne jak mi po wobleru vyjely asi tři štiky a tak jsem věřil, že to můžeme zlomit. Po hodině bezvýsledného mrskání vody, kdy jsme se spíše opalovali nežlovili ryby, jsme to vzdali a vrátili se zpátky do kempu. Tam jsme si udělali volné odpoledne s tím, že to pojedeme zkusit ještě večer před západem slunce, kdy by se mělo ochladit a ryby by mohly být aktivnější. Vyrazili jsme okolo 8 hodiny večerní s tím, že se nám snad něco podaří chytit. Bohužel záběry opět nepřicházely. Zkoušeli jsme i chytání okounů a to se nám vyplatilo. Můj kolega chytil dva, sice malé, ale alespoň nějaká ryba nám dnes skončila na háčku. Po asi hodině a půl jsme to vzdali a vrátili se zpátky do chaty.

Ráno jsme se vypravili opět po obchodních schůzkách, s tím že jsme dostali od majitele prvního kempu (koho katastrofického) na hodinu zdarma s jeho smluvním profesionálním průvodce. Na místě jsme měli být kolem 5 hodiny, ale přijeli jsme dříve, že si ještě půjčíme normální malou loď a zkusíme štěstí. Nic jsme nechytili a navíc se hodně pokazilo počasí. Volnější moře, které je mezi ostrovem Lumparland a Föglö bylo zahaleno mlhou bílou jako mléko. Říkali jsme si jestli nebude lepší ten výlet zrušit, ale než průvodce dorazil, tak se počasí vylepšilo a my se začali těšit, na zajímavou ukázku rybařiny od profesionála. Když přijel, tak jsem se s ním začal bavit, samozřejmě anglicky, a tahat z něj rozumy o chytání ryb na Alandech. Dověděl jsem se spoustu zajímavých věcí, jak kdy je nejlepší doba na mořské pstruhy, kdy na štiky, kde je hledat atd. Poté jsme vyrazili, ovšem trochu jsme podcenili naše oblečení. Cesta přes skoro volné moře, kde byly metrové vlny, které s tříštily o loď a občas zasáhly nás i naše tváře, byla opravdovým zážitkem. Průvodce, který se jmenoval Per, nám ukázal zátoky, kde se zdržují mořští pstruzi, jejich sádky a také spoustu zajímavých míst na štiky, kterou jsou ovšem soukromé a bez průvodce na nich nemůžete chytat. Také nám předvedl v současné době nejpopulárnější způsob lovu štik na Alandech na tzv. Jerky, což jsou velcí wobleři s plochým a vysokým profilem a bez lopatky. K tomuto způsobu se používá krátký silný prut s multiplikátorem. Předvedl nám, že to funguje a během prvních dvaceti náhozů měl 3 štiky. Já jsem na prutu měl taky štiku, ale spadla mi. Můj kolega nakonec vyměnil půjčené Jerky za svou osvědčenou Rapalu a také si chytil štiku. Po návratu zpátky do kempu, jsme se rozloučili, poděkovali, ještě probrali nějaké obchodní věci s majitelem a odjeli zpátky do našeho kempu. Byl čas přichystat se na odjezd domů.

Ráno jsme dobalili poslední věci a okolo 6 hodiny vyrazili směr Mariehamn, kde jsme měli čekat 1,5 hodiny na trajekt společnosti Viking line. Byli jsme tam první, což znamenalo, že jsme vstávali možná až zbytečně brzo. Tak jsem se rozhodl, že si ještě před odjezdem prohlédnu přístav i s plachetnicí Pommern. V osm hodin už jsme najížděli do nitra lodi Rosella a mířili k přístavu Kapellskär. Cesta opět trvala dvě hodiny, ovšem počasí nebylo zrovna vhodné k opalování. Do Kapellskäru jsme dorazili v 9 hod. (protože ve Švédsku je o hodinu méně než na Alandech) a najeli na cestu na letiště Arlanda. Cesta ubíhala nerušeně a i když jsme měli trochu obavy jestli letadlo bez problémů stihneme, tak vše dopadlo naprosto skvěle a na minutu přesně. Auto jsme vrátili, autobus nás odvezl k terminálu, my se odbavili a šli čekat na odlet. Cestu domů už nemá cenu popisovat.

Byl to krásný rybářský zážitek a Alandy na mě opravdu udělaly dojem. Příroda, voda, lidé, dokonce jsme tam viděli losa a vše ostatní jako ten všudy přítomný klid a mír, bylo úžasné. Myslím, že je to ideální místo na dovolenou a to dokonce i nerybářskou.

Mirek Neradil

 

Průměrná známka: 2,33

Komentář ke článku (0)

O blogu

9.6.2009 NOVINKA Trvalý odkaz

Tento blog jsem založil, abych se podělil se svými zkušenosti, především s muškařením a vláčením na obou Bečvách a po světě, když zrovna někam jedu.