Další den jsme se vydali, nyní už všichni čtyři, dolů po proudu Selegy, asi 7 km. Dojeli jsme autem k místu, kde přes řeku vede elektrické vedení a zde jsme také přebrodili. Stav vody v řece dovoloval přebrození řeky na mnoha místech. Ovšem podle Petra Procházky to byl docela výjímečný stav, protože v jiných letech bylo brození dost velkým problémem. I tehdy jsme měli k dispozici raft abychom se případně dostali z jednoho břehu na druhý, ale ani jednou jsme této možnosti nevyužili. Řeka mezi námi a místem kam jsme dojeli, tvořila desítky ramen, říček a meandrů. Vypadala tady jako delta řeky, která se má po pár kilomerech vlévat do moře. To skýtalo mnoho možností a mnoho zajímavých míst. Než jsme došli na místo odkud jsme začali chytat ušli jsme asi ještě 1,5 km. Bohužel ryby byly k našim nástrahám zcela netečné. Kdo ví se ten rok v Mongolsku dělo, že tam byly tak nepříznivé podmínky. Objevili jsme však jedno překrásné místo s hlubokým proudkem, ve kterém jsme chytali jednoho lenoka za druhým. Nejmenší měl asi 30 cm největší pak dobrých 60 cm. Dohromady jsme na tom místě nachytali asi 40 pstruhů a vydali se dál. Den to nebyl příliš úspěšná, co se týče tajmenů, jen můj táta chytil jednoho malého asi kolem 40 cm. Večer jsme přemýšleli jak na ně vyzrát. Přece není možné, aby se před námi stále skrývali nebo aby byli už tak zkušení, že jednoduše naše nástrahy nechtěli.

Bylo rozhodnuto. Další dny zkusíme lov na mrtvou rybku. Proto jsme se vydali, spolu s našimi mongoslkými průvodci, na lov tzv. čapaků. Byla to rybka podobná naší oukleji. Obstoupili jsme malý zarostlý potok a začali je nahánět do připravených nádob. Chytli jsme jich asi 20 a tak jsme je mohli vyzkoušet v řece. Rybky to sice byly hezké, ale na prutu toho moc nevydržely. Stačilo několik náhozů a byly potrhané a nedalo se s nimi dále házet. Jediný pořádný úlovek, který jsme na ně chytil byla moje druhá metrová štika, kterou jsem vytáhnul z docela silného proude na večer, když tam lovila.

Přestali jsme věřit, že chytíme pořádného tajmena. Naši sousedé, Francouzi, si vedli mnohem lépe. Měli chycené asi dva tajmeny přes metr. Nezbývalo než se dále snažit a mrskat vodu. Počasí nám nepřálo. Pořád bylo teplo, slunečno a voda měla asi 10 - 12 °C, což je poměrně hodně. Do Selengy se tajmeni stahují přes zimu z menších toků. Tento tah však ještě nezačal. Také jejich hlad nebyl takový, jaký bývá před zimou. To všechno byly důvody proč se nám ne a ne dařit.

Zajímavý byl náš výlet na řeku Čulut, což je jedna ze čtyř řek, které se stékají a vytvářejí Selengu. Další jsou Delger Mörön, Ider a Bugsev. Řeka Čulut je menší horská řeka, která se stéká s Iderem a ten po pár kilomerech s Delger Mörönem. Jeli jsme na Čulut, v přesvědčení, že tady budou. Voda i řeka to byly nádherné. Rád bych ji viděl i více proti proudu. Z našeho tábora jsme jeli asi 2 hod k přívozu přes Selenge a potom přes horský hřeben, který mohl mít výšku okolo 1800 m.n.m. Chytali jsme celý den, ale kromě krásných lenoků, jsme opět nechytili žádného tajmena. Nakonec nás od řeky vyhostil místní úředník, který o rybářské výpravě do jeho oblasti nic nevěděl. Samozřejmě jsme tam neměli co dělat. Neměli jsme potřebné licence a povolení. Vrátili jsme se tudíž zpět do tábora a přemýšleli, kam se vydáme zítra. Mnoho možností jsme už neměli. Petr rozhodl, že se on a Ivoš pojedou podívat do spodního tábora Ingolu, který byl v somonu Ih-Uul a my pojedeme s nimi, přičemž nás vysadí u přívozu, kde budeme chytat celý den a oni nás na zpáteční cestě vyzvednou. Kdybysme raději zůstali v táboře.

Vyrazili jsme brzy ráno. Měli jsme před sebou dlouhou cestu asi 60 - 70 km, což v Mongolsku znamená dobré 3 hodiny cesty, což se nakonec potvrdilo. Petr s Ivošem mě a tátu nechali na břehu Selenge u přívozu a jeli dále do dolního kempu. S tátou jsme tedy začali prochytávat hlubokou vodu která byla nad přívozem. Mě se podařilo chytit "pouze" tajmena, který měl asi 60 cm. Jinak nic. Začali jsme přemýšlet nad návratem, ale jak se chcete spojit s někým kdo je kdo ví kde. Šli jsme tedy zpátky k přívozu. Začal foukat silný vítr a auto s našimi společníky zatím nikde. Začal jsem mít trochu obavy. Přemýšlel jsem co by bylo kdyby jsme tady museli zůstat přes noc. Přemýšlel jsem nad tím jak půjdeme do nejbližší jurty a tam je můj otec lámanou ruštinou požádá o nocleh a trochu jídla. Byl by to jistě zážitek. Z mého rozjímání mě vyvedl až zvuk našeho UAZe. Byl jsme opravdu rád že je opět vidím. Petr byl dle očekávání zcela pod obraz a Ivoš k tomu taky neměl daleko. Již brzy měli oba vystřízlivět. Auto jsme postavili na přívoz a čekali, že nás převozník dopraví na druhou stranu. Jenže sme se stále nemohli odlepit od břehu. Vítr vál tak silně, že přívoz, který byl tvořen dvěma železnými trupy svázanými k sobě, se ani nehnul. Jak mile se nám podařilo odrazit a uplavat několik metrů, vítr nás přemohl a my zamířili zpět ke břehu. Princip celého přívozu spočíval v nataženém silném ocelovém lanu, na kterém bylo na pohybllivém jezdci připevněno další slabší ocelové lanko, které nás mělo postupným tažením dostat přes Selengu. Bohužel se zrovna v nejnevhodnější chvíli roztrhlo ve dví a tak jsem i s převozníkem musel skočit do těch trupů a s tím krátkým lankem se pokusit dostat na druhou stranu. Můj otec byl u kormidla a Ivoš s Petrem se tam pomáhali co to dalo a jak se dalo. Po asi hodinovém boji s větrem a proudem se nám podařilo řeku překonat. Byla už skoro noc a my jsme před sebou měli celou cestu zpět do tábora. Kdyby řídil někdo z nás tak určitě dojedeme až k Hövsgölskému jezeru. Naštěstí řídil náš průvodce Daška a ten zná svůj kraj dokonale. Bezpečně, bez značek, bez orientačních bodů nás dovezl až do tábora. Všichni jsme mu moc děkovali a byli mu vděční.

Pokračování příště.

Komentář ke článku (0)